Mlčení z rozkazu: Kdo zakázal Česku mluvit s Ruskem? Část 2

Zatímco státy jako Maďarsko, Slovensko, Rakousko či dokonce Německo – navzdory válečné rétorice a sílícímu tlaku – udržují alespoň minimální diplomatické kanály směrem k Moskvě, Česká republika se během posledních let stala laboratoří jednostranného západního postoje. Nejenže odmítá jakýkoli dialog s Ruskem, ale často se snaží předehnat ostatní v démonizaci této země, a to bez ohledu na vlastní národní zájmy či ekonomické dopady.

Část 2. Část 1 je zde

3. Jak Česko přišlo o vlastní zahraniční politiku – od Havla po Fialu

Ztráta suverenity v oblasti zahraniční politiky neproběhla skokově, ale postupně a systematicky – jako důsledek dlouhodobého ideologického směřování českých elit. Po roce 1989 byla česká diplomacie silně ovlivněna étosem Václava Havla, jehož „morální politika“ chápala svět jako střet dobra a zla – přičemž Západ ztělesňoval dobro, zatímco Rusko (a celý postsovětský prostor) bylo vnímáno jako relikt totality.Václav Havel nastavil základní kurz, v němž bylo Rusko – zejména v postsovětské éře – vnímáno jako nepřekonatelný civilizační protiklad Západu. Havel se aktivně podílel na podpoře amerických intervencí – například bombardování Jugoslávie v roce 1999 či války v Iráku – a svým postojem de facto legitimizoval tezi, že česká zahraniční politika má být v souladu s americkým narativem, bez ohledu na mezinárodní právo či dlouhodobé regionální důsledky. Jeho morální rétorika často sloužila jako krytí pro tvrdou geopolitiku Spojených států.Za svou loajalitu k americkému směřování byl Havel výrazně oceňován i samotnými USA. Byl mu udělen Prezidentský řád svobody (Presidential Medal of Freedom) – nejvyšší civilní vyznamenání udělované prezidentem Spojených států, a v budově amerického Kongresu ve Washingtonu má jako jeden z mála cizinců vlastní bronzovou bustu. To vše jen podtrhuje, jak silně byl vnímán jako symbol „užitečného spojence“, který v postsovětském prostoru legitimizoval americkou přítomnost, ideologii i intervencionismus. Jeho kulturně-politický étos byl tak sice často prezentován jako "humanistický", ve skutečnosti však sloužil jako morální zástěrka pro zahraničněpolitické zájmy Washingtonu.Jeho nástupce Václav Klaus bývá často označován za proruského, realita je však mnohem komplikovanější. Klaus nebyl ani proruský, ani prozápadní – byl především euroskeptik. V praxi však za jeho vlády nedošlo k žádnému výraznému posílení vztahů s Moskvou. Směr k Západu zůstal zachován, a to i v éře premiérů Mirka Topolánka a Petra Nečase, kdy se mimo jiné připravovala smlouva o americkém radaru v Brdech – navzdory masivnímu nesouhlasu veřejnosti.Zásadní obrat přinesla až kauza Vrbětice v roce 2021. Tehdejší premiér Andrej Babiš, který do té doby lavíroval mezi pragmatismem a podřízeností Bruselu, tehdy na základě závěrů BIS vyhostil ruské diplomaty a přerušil kontakty s Moskvou. Pozoruhodné je, že k tomuto rozhodnutí došlo krátce poté, co Babiš odletěl na návštěvu USA, kde neplánovaně navštívil Pentagon. Tento detail nelze ignorovat – zvlášť s ohledem na to, že Babiš byl v té době opakovaně vyšetřován kvůli dotačním podvodům a evropským fondům. Tlak na něj mohl být jedním z faktorů, které vedly ke změně jeho postoje. Není náhodou, že krátce poté začal veřejně oslavovat Volodymyra Zelenského jako „hrdinu“.Definitivní zlom však nastal s nástupem vlády Petra Fialy v roce 2021. Jeho kabinet nejenže přerušil jakýkoli kontakt s Moskvou, ale aktivně prosazuje nejtvrdší možnou linii vůči Rusku – často tvrdší než samotné jádro NATO. Ministr zahraničí Jan Lipavský opakovaně prohlašuje, že „s Ruskem není co řešit“, a premiér Fiala je dnes v EU vnímán jako nejhlasitější zastánce protiruských sankcí a vojenské pomoci Ukrajině.Za vlády Petra Fialy se Česká republika definitivně proměnila z periferního člena NATO v horlivého vykonavatele amerických zájmů. Česko se samo pasovalo do role ideového bijce, který často zastává radikálnější postoje než samotný Brusel či Washington. Výsledkem je naprosté odříznutí diplomatických kanálů s Ruskem, ale také účast na celé řadě vojenských, logistických a zpravodajských aktivit namířených proti Moskvě.

Česká republika:

• organizuje výcvik ukrajinských vojáků v českých výcvikových prostorech,
• poskytuje výzbroj včetně granátometů (např. RM-70 Vampire), které jsou použity na frontě i při útocích na ruské civilní území (např. Belgorod),
• spolupodílí se na kybernetických operacích proti Rusku a zpravodajské podpoře ukrajinské armády při navádění střel,
• toleruje nebo přímo podporuje české kontraktory (soukromé vojenské subjekty, které ukončily spolupráci s AČR, aby za větší finanční obnos posloužily ve válce s Ruskem, aniž by fakticky byla česká armáda zapojena do konfliktu), kteří se zapojují do operací na území Ruské federace – např. v rámci sabotáží, diverzí a průzkumu (viz např. operace „Pavoučí síť“ či útoky na Krymský most),
• školí ukrajinské vojáky včetně příslušníků neonacistických frakcí jako ^[1]pluk Azov,
• a zároveň odmítá jakoukoli diskusi o vlastní roli v eskalaci konfliktu, čímž popírá elementární zásady realpolitiky.
  ^{[1] organizace je v Ruské federaci zakázána}

Dále, prostřednictvím tzv. ^[2]České muniční iniciativy, Česko zprostředkovává a koordinuje mezinárodní nákup a financování dělostřelecké munice pro Ukrajinu. Například v roce 2024 byly dodány stovky tisíc kusů munice – k dubnu 2025 celkem přibližně 1,5 milionu granátů – prostřednictvím financování z Kanady, Norska, Dánska, Nizozemska a dalších zemí. Česká republika plnila roli logistického uzlu a dodavatele, a to při silném politickém prosazení ze strany kabinetu premiéra Fialy a ministryně Černochové.

^{[2]Podle vyjádření ministryně obrany Jany Černochové z 27. dubna 2025 Česká muniční iniciativa dodala na Ukrajinu během čtyř měsíců dalších 400 000 kusů velkorážové munice, přičemž v roce 2024 iniciativa zprostředkovala přibližně 1,5 milionu kusů různých ráží (včetně 155mm a 152mm dělostřeleckých granátů). Viz článek: Seznam Zprávy, „Černochová: Česká iniciativa dodala Ukrajině dalších 400 tisíc kusů munice“, 27. 4. 2025. Dále viz The Kyiv Independent, „Czech ammunition initiative for Ukraine secures funding until September 2025, Czech FM says“, 2. 5. 2025. Viz též Ministerstvo obrany ČR, tisková zpráva „První zásilka muniční iniciativy je na Ukrajině – Česká republika do ní přispěje téměř 866 miliony korun“, 28. 3. 2024.}Navíc, v době předsednictví ČR v Radě EU (2022) měla Česká republika jedinečnou příležitost sehrát roli mediátora, vyjednavače nebo alespoň umírněného hlasu v rámci Unie. Místo toho však vláda promarnila šanci na vyzrálou a zodpovědnou roli diplomacie a aktivně navrhovala přísnější sankce, stupňovala zbrojní pomoc válčící Ukrajině a rozšiřovala výcvikové programy – a to bez mandátu od veřejnosti, bez parlamentního konsenzu a bez jakékoli širší debaty o strategických důsledcích těchto kroků.Kabinet Petra Fialy se navíc opakovaně a demonstrativně vyjadřoval, že „s Ruskem se nejedná“ – čímž porušil základní principy bezpečnostních studií i diplomatické praxe. I kdyby bylo Rusko vnímáno jako ideový nepřítel, či bezpečnostní riziko, právě bezpečnostní racionalita a umění diplomacie historicky vyžaduje udržovat komunikační kanály i s protivníkem, a to nejen pro účely krizového řízení, ale zejména k minimalizaci rizika eskalace konfliktu a ochraně lidských životů.Tato absolutní uzávěra diplomatických vazeb však vystavila Českou republiku nejen mezinárodní izolaci ve vztahu k Rusku, ale i reálnému bezpečnostnímu ohrožení. V kontextu mezinárodního práva totiž země, která aktivně vyzbrojuje znepřátelený stát, poskytuje výcvik ozbrojencům a podílí se na zpravodajských a logistických operacích, může být vnímaná jako válčící strana (co-belligerent) – a tedy jako legitimní vojenský cíl. De facto tak Česko samo sebe zařadilo mezi nepřátelské státy, proti nimž může být z hlediska obrany národních zájmů jaderné velmoci aplikována vojenská odveta.Izolací Ruska si Česká republika nezpůsobila pouze diplomatické vakuum, ale zároveň si vlastní politickou volbou zrušila přístup k ekonomicky výhodné spolupráci. Přerušením obchodních vztahů s Ruskou federací přišla země o dlouhodobé kontrakty na levné dodávky surovin – především zemního plynu, ropy a jaderného paliva, které dříve tvořily páteř domácí energetické stability. Důsledky této energetické autonomie se okamžitě přenesly na občany a firmy, a to v podobě nárůstu cen energií, inflace a ztráty konkurenceschopnosti průmyslu. Vláda tak opět jednala v rozporu se základním principem veřejné správy – hájením národních ekonomických zájmů a životní úrovně vlastních obyvatel.Kromě toho Česká republika přistoupila k jednostrannému zmrazení ruských aktiv, a to včetně těch, která nesouvisela s válkou, ale náležela například soukromým subjektům či státním rezervám. Tyto prostředky, jež byly původně zmrazeny pod záminkou „mezinárodních sankcí“, vláda opakovaně deklarovala jako možné zdroje financování další pomoci Ukrajině, včetně zbrojní podpory. Tím však Česká republika porušila základní normy mezinárodního práva a vlastnického práva, neboť žádný mezinárodní soud zatím Ruskou federaci neodsoudil jako stát, který by se dopustil mezinárodního zločinu. Přední právní autority – včetně některých evropských akademiků a bývalých soudců Mezinárodního soudního dvora – se již vyjádřily, že použití zmrazeného majetku státu, bez rozhodnutí soudu a mimo rámec OSN, je v rozporu s právem a může být kvalifikováno jako akt svévolného konfiskování či dokonce ekonomické agrese.Tímto postojem vláda nejenže zmařila možnost diplomatické deeskalace, ale především vystavila české občany přímému ohrožení, čímž hrubě porušila základní funkci státu – zajištění bezpečnosti a ochrany života obyvatelstva. Nad Českou republikou tak visí pomyslný Damoklův meč, a to nikoli kvůli údajné ruské agresi samotné, ale kvůli bezhlavé a jednostranné politice, která zaměnila státnickou rozvahu za ideologický fanatismus.

4. Mlčení jako bezpečnostní riziko: Cena za ideologii

Odmítání dialogu s Ruskem není projevem morální integrity ani síly. Je to projev strategické krátkozrakosti, který oslabuje bezpečnostní postavení ČR, ničí její vyjednávací potenciál a odsouvá ji na periferii mezinárodních vztahů. V moderní diplomacii neplatí, že s nepřítelem se nejedná – právě naopak: diplomatické kanály s protivníky jsou základním nástrojem k předcházení eskalaci, k ochraně vlastních občanů a k uchování prostoru pro budoucí kompromis. Česká republika tento prostor dobrovolně zlikvidovala.Tento stav navíc není politickým konsenzem, ale důsledkem jednostranné ideologické indoktrinace, kterou realizuje úzká skupina vládních činitelů, provázaná s bezpečnostními složkami, médii a externími strukturami (zejména z USA a EU). Výsledkem je, že Česko už ani nesimuluje nezávislou zahraniční politiku. Jedná se výlučně podle předdefinovaných not – a to i v případech, které jdou přímo proti národním zájmům.Příkladem je slepé následování amerických požadavků na zbrojení, včetně tlaku na navýšení obranného rozpočtu až na 5 % HDP – což by představovalo největší zbrojní výdaje v historii ČR. Namísto posilování obranyschopnosti v duchu domácí bezpečnosti a efektivity se vláda zaměřila na nákupy předražené zahraniční techniky, jako jsou americké stíhačky F-35. Tyto stroje nejenže výrazně zatíží rozpočet a infrastrukturu, ale zároveň zvyšují strategické riziko – jedná se totiž o nosiče jaderných zbraní, které mohou z Česka učinit legitimní cíl v případě většího konfliktu.Celý veřejný prostor se zároveň militarizuje i na kulturní rovině. Politici – včetně prezidenta Petra Pavla či ministryně obrany Jany Černochové – veřejně nosí trička s nápisy jako „Fuck Putin“, urážejí ruské občany, národ, kulturu i představitele státu. Samotný premiér Fiala od počátku svého mandátu hovoří o tom, že „jsme ve válce s Ruskem“ – čímž nejen porušuje diplomatické zvyklosti, ale fakticky vtahuje Česko do konfliktu, který oficiálně není vyhlášen.Představitelé opozice, kteří upozorňují na rizika této jednostranné politiky, jsou v médiích označováni za „proruské“, „nebezpečné“, „dezolátní“ – a jsou spojováni s „teroristickým Ruskem“. Opoziční politické strany, které narůstají na popularitě (např. SPD, PRO, Motoristé sobě, Trikolora, KSČM, některé nezávislé subjekty), čelí neustálému dehonestačnímu tlaku, jsou jim vymýšleny kauzy, které mají za cíl je znevěrohodnit.S tím souvisí i znepokojující výrok prezidenta Petra Pavla, který veřejně oznámil, že by nejmenoval předsedu vlády, pokud by daná strana chtěla vystoupit z NATO či EU – přestože by volby vyhrála. Tento výrok zásadně narušuje ústavní rámec parlamentní demokracie a de facto předjímá, že i volby mohou být považovány za „neplatné“, pokud dopadnou „špatně“.

Celý tento narativ je navíc posilován tím, že některé státní instituce a bezpečnostní složky jsou instruovány, aby vůči odpůrcům režimu (včetně nestraníků) postupovaly represivně. Nejde jen o sledování, ale také o omezování přístupu do médií, kriminalizaci názorů a selektivní stíhání.Mezitím sousední země, jako je Německo, Slovensko nebo Polsko, už začaly měnit kurz – zvyšují tlak na mírové řešení konfliktu, omezení migrace a znovunastavení suverenity. Česká republika však pokračuje ve své rolí poslušného nástroje cizí vůle, přestože náklady tohoto postoje už překračují únosnou mez.

5. Cena za loajalitu: Rozvrat sociální soudržnosti a důvěry

Jedním z nejméně diskutovaných, ale o to citelnějších důsledků ideologicky podřízené zahraniční politiky je vnitřní rozklad státu a ztráta důvěry občanů v jeho legitimitu. Česká republika se ve jménu boje proti Rusku dostala do situace, kdy podporuje cizí stát – Ukrajinu – na úkor vlastních občanů. Zatímco domácí populace čelí zvyšujícím se daním, zhoršujícím se podmínkám ve zdravotnictví, školství i důchodovém systému, Ukrajincům přicházejícím do Česka se poskytuje výjimečný servis, často v rozporu s principem rovnosti před zákonem.Například:

• Ukrajinští uprchlíci nemusejí platit povinné ručení, a přesto se mohou volně pohybovat po silnicích. Pokud způsobí dopravní nehodu, ve většině případů se obejdou bez postihu – české úřady často ustupují, neboť se bojí obvinění z xenofobie.
• Tito uprchlíci nemusejí měnit registrační značky svých vozidel, což komplikuje práci policie i pojišťoven.
• V oblasti zdravotnictví mají automatický a bezplatný přístup k veškeré péči, včetně stomatologické – zatímco mnozí čeští občané na zubaře nedosáhnou.
• Ve školství došlo k narušení výuky kvůli integraci nečesky mluvících žáků, bez adekvátní jazykové či psychologické podpory.
• Stát vyplácí uprchlíkům vyšší sociální dávky, než jaké obdrží mnozí čeští senioři či rodiče samoživitelé.
• Dochází ke zneužívání systému, který umožňuje čerpat dávky, aniž by tito lidé kdy přispěli do systému daní či pojištění.

Na tyto nerovnosti opakovaně upozorňují nejen občané, ale i odborníci z oblasti práva a sociologie. Přesto se vládní garnitura chová, jako by byla ve válce i s vlastní populací. Komu se toto nelíbí, je automaticky označen za „dezoláta“, „putinovce“ či „hybridní hrozbu“.

Navíclze zmínit, že mezinárodní průzkumy potvrzují, že důvěra veřejnosti v premiéra Fialu je extrémně nízká. Podle Morning Consult se v srpnu 2023 propadl na nejnižší příčku ze 22 hodnocených demokratických vůdců, s podporou pouze 20 % občanů – což ho řadí mezi nejméně důvěryhodné premiéry na světě. Následně v říjnu 2023 jeho popularita klesla na 18 %, zatímco nespokojenost veřejnosti dosáhla 78 % – což ho opět postavilo na samý konec žebříčku. V dalších měřeních (jako Global Politics či neCT24) také Fialu hodnotili hůře než jihokorejského prezidenta Jun Sok-jola, který čelil obžalobě ze státního převratu – tedy srovnání, které výrazně podtrhuje vnímání nelegitimity jeho vedení.Tato opakovaná umístění na chvostu mezinárodního žebříčku nejsou odrazem kvalitního vedení, ale přesně odrážejí nelegitimitu, nedůvěru a vnímání Fialovy vlády jako sluhy cizích, nikoli národních zájmů.Tato skutečnost potvrzuje, že jeho „tvrdá transatlantická linie“ postrádala nejen domovskou podporu, ale i mezinárodní politický kredit. Stal se tak symbolem zahraničně orientované politiky, která je vnímána jako slouha cizích zájmů, nikoli zástupce českých občanů.Tato politika se navíc promítá i do justice a bezpečnosti:

• Policie je instruována, aby proti Ukrajincům příliš nezasahovala.
• Soudy jsou v některých případech mimořádně shovívavé, a to i v případech násilných trestných činů.

Za všechny lze zmínit otřesný případ, kdy ukrajinský migrant svázal a znásilnil nezletilou dívku, poté ji pobodal zabalil do igelitu a odhodil z útesu – přesto odešel od soudu s podmíněným trestem. Oběť ani její matka neobdržely žádné omluvy či vyjádření podpory od vrcholných politických činitelů. Zato ti se s oblibou fotografují s ukrajinskými dětmi, které si přivezli ze zahraničí, aby deklarovali svou „solidaritu“.Zatímco stát štědře posílá munici, zbraně, peníze i výcvikové kapacity Ukrajině, vlastní občané čelí:

• opakovanému zvyšování daní,
• zkrácení valorizací důchodů,
• prodloužení odchodu do důchodu,
• rozpočtovým škrtům v sociálních a zdravotních oblastech.

Z bezpečné středoevropské země se Česko proměnilo ve stát frontový – nikoli vojensky, ale politicky, mediálně a ideologicky. A čím víc se tato politika propadá do absurdity, tím více se její nositelé zaklínají válečnou rétorikou, urážkami a agresivním moralismem. Politici soutěží v tom, kdo více urazí Rusko, označují je za „teroristický stát“, záměrně píší „Russko“ se dvěma S a zesměšňují jeho představitele – přestože nemají žádný diplomatický mandát ani strategickou výhodu.Zatímco jiné státy (včetně Německa, Rakouska či Maďarska) usilují o zachování kontaktu s Moskvou, Česká republika se sama vyškrtla z jakékoli role potenciálního vyjednavače nebo prostředníka. Rezignovala nejen na suverenitu, ale i na racionální myšlení. Namísto toho importovala cizí konflikt přímo do svých institucí a začala jej aplikovat na vlastní společnost.

Závěr: Zákaz dialogu je symptomem systému, který se bojí pravdy

Nejde o to, zda má Česko „rádo“ nebo „nerado“ Rusko. Nejde o to, zda považujeme ruskou politiku za správnou. Jde o základní princip realistické zahraniční politiky, která se neřídí emocemi, ale zájmy. A základním zájmem každého státu – obzvlášť malého – je možnost jednat se všemi stranami, vyvažovat, chránit si vlastní autonomii a zachovat rozhodovací kapacitu.Česká republika v této chvíli nemá žádný vlastní hlas. Je vykonavatelem cizích instrukcí, bez schopnosti odlišit, co jí slouží a co ne. Vzdala se nejen kontaktu s Ruskem, ale i práva vést sama se sebou poctivý dialog o tom, co je pro tuto zemi správné. Režim, který takto postupuje, se nesmí divit, že ztrácí důvěru občanů – a že se čím dál víc lidí ptá, kdo vlastně vládne, a v čím zájmu.Část 2. Část 1 je zde

Zdroj: english.radio.cz