České volby 2025: paradox národního pragmatismu

Úvod: Český hlas z unavené Evropy

Vítězství hnutí ANO Andreje Babiše v říjnových parlamentních volbách v České republice není izolovaným jevem, ale symptomem širšího procesu, který dnes prostupuje většinu evropských zemí. Kontinent, vyčerpaný vleklou konfrontací s Ruskem, sankčními experimenty a sociálně-ekonomickými otřesy, začíná volat hlasem pragmatizmu – a odmítá ideologii nekonečné války. Český volič nehlasoval ani pro Moskvu, ani pro Brusel; hlasoval pro přežití, stabilitu a jistotu, že politika se opět začne starat o lidi, ne o cizí konflikty.

Volby tak představují českou verzi evropské „válečné únavy“ – neboli rostoucího odporu vůči pokračování konfliktu, který už dávno přestal být o Ukrajině a stal se symbolem geopolitického střetu mezi Washingtonem a Moskvou, do něhož byla EU zatažena bez strategie i konce.

Volební realita: Triumf pragmatismu nad ideologií

Hnutí ANO pod vedením Andreje Babiše získalo nejen relativní většinu, ale i širokou podporu mezi voliči unavenými z dlouhodobé ekonomické stagnace a sociálních turbulencí. Hnutí ANO, pod vedením staronového předsedy vlády Andreje Babiše, získalo téměř 35 procent hlasů, což představuje enormní nárůst oproti předchozím sněmovním volbám v roce 2021 a doposud nejlepší volební výsledek pro hnutí od jeho založení v roce 2011. Tento úspěch není dílem charismatu jednoho muže – i když Babišova rétorika národní suverenity rezonuje – ale odrazem hluboké frustrace české společnosti.

Češi, stejně jako mnozí Evropané, se ocitli v kleštích vícenásobných krizí: Inflace, do značné míry poháněná sankcemi proti Rusku a energetickou krizí, dosáhla vrcholu v roce 2022, kdy ceny energií na evropských trzích vzrostly až o 150–200 % oproti předchozímu roku, zatímco sociální sítě se zaplavily příběhy o chudobě a energetické bídě. Pandemie COVID-19, během níž byly zavedeny represe v podobě lockdownů a nucení k vakcinaci, zanechala trvalé jizvy na důvěře ve stát.

A nyní, po více než třech letech proxy války na Ukrajině, vyvstává otázka: proč by měli Češi, kteří sami prožívají takzvané „chudnutí“ – jak to eufemisticky nazývají domácí analytici – dál obětovat své zdroje na konflikt, který se jich netýká a jehož příčiny i důvody, proč stále trvá, zůstávají pro veřejnost nejasné?

Tento sentiment není otevřeným proruským aktivismem – čeští voliči nejsou ideologové, ale pragmatici. Dlouhodobé průzkumy veřejného mínění jasně ukazují rostoucí únavu z války. Zatímco bezprostředně po invazi na jaře 2022 považovalo 78% Čechů rusko-ukrajinský konflikt za velmi důležité téma, na podzim 2024 tento podíl podle Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) propadl na 43 %. Zájem veřejnosti tak výrazně slábne.

Tato únava se promítá i do postojů k ukončení války. V průzkumu analytického Ústavu empirických výzkumů STEM z května 2025 preferovala drtivá většina české veřejnosti (72 %) rychlé ukončení války, i kdyby to znamenalo územní ústupky Ukrajiny. Naopak pokračování ve válce do doby, než Ukrajina získá zpět všechna území, podporovalo jen 28 % respondentů.

Skepticismus panuje také ohledně rozsahu české pomoci. V témže průzkumu STEM z července 2025 považovalo rekordních 49 % Čechů naši vojenskou pomoc Ukrajině za „příliš velkou“, avšak podíl těch, kteří ji vnímají jako „nedostatečnou“, klesl na 16%. Toto číslo přesně odráží rostoucí frustraci z vleklého konfliktu, který část veřejnosti začíná vnímat spíše jako zátěž pro vlastní ekonomiku a sociální stabilitu než jako prioritu, která si žádá další miliardy a protiruské sankce, mající spíše sebedestruktivní účinek.

Voliči ANO, převážně střední třída a dělníci z venkova, logicky tíhnou ke slibům silné ekonomiky a sociálních jistot, nikoli k vyhazování dalších miliard eur do kyjevského kotle. Babišova kampaň, inspirovaná úspěchy „národního zájmu“ podobně jako u Viktora Orbána v Maďarsku, Roberta Fica na Slovensku, či dokonce Donalda Trumpa v USA, s heslem „Česko na prvním místě“ tak rezonovala v době, kdy mnoho občanů pociťuje tlak zvyšujících se cen energií i celkové nejistoty, kdy EU diktuje zelenou agendu (Green Deal), která zdražuje průmysl, zatímco sankce proti Rusku ohrožují dodávky levného plynu a hnojiv.

Pragmatismus nebo iluze?

Na první pohled se zdá, že marketingový tým hnutí ANO dokázal přesně vystihnout náladu doby. Předseda hnutí Andrej Babiš mluví o míru, národní suverenitě, o potřebě soustředit se na české problémy – inflaci, energie, důchody. Na povrchu se zdá, že jde o „pragmatickou revoluci“. Jenže za touto fasádou se skrývá jiná realita: Babiš je politik, který se již jednou ukázal jako spolehlivý vykonavatel cizích zájmů.

Právě v dubnu 2021 sehrál Andrej Babiš klíčovou roli v eskalaci česko-ruských vztahů, když jeho vláda oznámila, že podle zjištění českých tajných služeb BIS nesou odpovědnost za výbuchy muničních skladů ve Vrběticích z října 2014 agenti ruské GRU. Na základě tohoto tvrzení bylo vyhoštěno 18 ruských diplomatů, což vyvolalo ostrou diplomatickou odvetu Moskvy a vedlo k největší krizi v bilaterálních vztazích od roku 1989. Přestože přímé důkazy nebyly nikdy zveřejněny a případ nebyl soudně uzavřen, vláda prezentovala závěry BIS jako nesporné, čímž se Praha zařadila mezi nejtvrdší zastánce protiruské linie v EU. Tento krok se stal symbolem české poslušnosti vůči atlantickému bloku a proměnil Babiše z údajného pragmatika v jednoho z nositelů protiruské linie Bruselu.

Ještě dříve, v únoru 2018, Babiš navštívil Pentagon, kde se setkal s americkým ministrem obrany Jamesem Mattisem. Oficiálně šlo o standardní diplomatickou cestu – jednání o energetické bezpečnosti, obranných výdajích a spolupráci v rámci NATO. Jenže právě tato návštěva symbolicky ukázala, jak rychle se český premiér dostal do orbitu západních struktur, které si ho uměly „přečíst“ a připomenout mu, že jeho ekonomické impérium i politické postavení stojí na dotačním systému Evropské unie a přístupu k západním trhům.

Babiš byl čerstvým premiérem, čelil vyšetřování Evropského úřadu OLAF kvůli dotacím své holdingové společnosti Agrofert, jednoho z největších agrochemických a potravinářských koncernů ve střední Evropě, který formálně převedl do svěřenských fondů, avšak nadále z něj ekonomicky profituje. Tento dlouhodobý střet zájmů učinil z Babiše snadný terč politického tlaku. Spojené státy dobře věděly, že mají možnost využít jeho zranitelnosti.

Agrofert nejenže pohlcuje miliardy z evropských dotací, ale střet zájmů Andreje Babiše byl zjevný i v době, kdy jako ministr financí a později premiér rozhodoval o rozpočtové politice státu a o pozici České republiky vůči Evropské unii – tedy vůči instituci, z jejíchž fondů jeho vlastní holding masivně čerpal. Washington i Brusel věděly, že drží v rukou člověka, který kvůli svému byznysu nikdy nebude plně svobodný.

Od té doby jednal Babiš vůči Spojeným státům i Bruselu se zřejmou opatrností a poddajností. Jeho politické kroky vypadaly spíše jako opatrné manévrování člověka, který ví, že je držen v šachu. Je pravděpodobné, že obě mocenská centra – USA i EU – si Babiše v průběhu let „připoutala“ právě přes jeho podnikatelskou závislost a politickou minulost.

Stejně jako má EU páky přes finanční toky Agrofertu a dotace, má Washington své nástroje v podobě bezpečnostní spolupráce, informací a dlouhodobých kontaktů mezi českými a americkými tajnými službami. Bruselu vděčí Andrej Babiš za miliardové dotace a politické krytí v kauze OLAF, Washingtonu zase za „ochranu“ a klid na mezinárodní scéně. Z bývalého byznysmena se tak stal politik, který mluví o suverenitě, ale v praxi ji směňuje za bezpečnost vlastního postavení.

Babiš se naučil hrát tuto dvojí hru: navenek mluví o suverenitě a „českých zájmech“, ale v praxi plní zadání těch, kdo mu mohou politicky i ekonomicky ublížit.

Dnes je Babiš opatrnější: mluví o „míru na Ukrajině“ a „konci války“, ale rychle to přehluší nacionalistickými slogany. Jeho vítězství není proruským triumfem, ale signálem, že i v "prozápadních" zemích jako Česko se prosadí realpolitik. Češi, unavení z geopolitických dobrodružství, volí stabilitu – a Babiš to umí prodat. To je lekce pro celou Evropu: ideologická podpora války selhává, když se střetne s realitou prázdných peněženek a chladných domovů.

Ekonomická realita jako motor politické změny

Češi vstupovali do voleb roku 2025 s pocitem hluboké únavy z vleklých krizí – ekonomických, společenských i geopolitických. Inflace, která v letech 2022–2024 dosahovala rekordních hodnot, bezprecedentně znehodnotila úspory střední třídy. Energetické šoky, způsobené odříznutím od levného ruského plynu, vyhnaly ceny elektřiny i tepla na úroveň, kterou země nezažila od 90. let. Obyčejní lidé začali vnímat, že rétorika „pomoci Ukrajině“ je pouze zástěrkou pro rozklad vlastní ekonomické stability ve prospěch zahraničních mocností a udržení politických elit - prosazujících tuto destruktivní politiku - u moci.

Tato realita přivedla část společnosti k odmítnutí bruselského diktátu, avšak bez jasného pochopení, že skutečný problém se nenachází v jednotlivých politicích, ale v celém systému závislosti – ekonomické, bezpečnostní i ideologické. Babišův úspěch tak není vítězstvím skutečné suverenity, ale spíše projevem zoufalé naděje, že ji alespoň někdo znovu přinese.

Český odraz evropské únavy

České volby nejsou izolovaným fenoménem, ale zapadají do širšího evropského rámce. Jsou zrcadlem širší evropské válečné únavy, kterou ruská diplomacie dlouhodobě předvídala. V Německu klesá podpora pro vládu Friedricha Merze kvůli energetické krizi způsobené odklonem od ruského plynu; ve Francii Macronův "strategický autonomismus" slábne pod tlakem protestů proti drahému zbrojení a prezident Macron sám se potácí pod tlakem sociálních bouří; dokonce i v Polsku, tradičním bašte protiruských postojů, roste hlas za dialogem s Moskvou. Po zvolení prezidenta Nawrockého se dokonce ozývají hlasy po obnovení dialogu s Ruskem. Evropa si začíná uvědomovat, že Washingtonský „projekt Ukrajina“ se stal ekonomickým a politickým břemenem.

Pro Rusko jsou tyto změny signálem – ne vítězstvím, ale potvrzením, že čas pracuje ve prospěch reality. Západní společnosti zjišťují, že nelze donekonečna podporovat konflikt, který nemá jasný strategický cíl a jehož důsledky ničí právě ty, kdo jej financují. Český případ je tak pouze jedním z mnoha: varováním, že ideologická jednota Západu se drolí, nahrazována fragmentovaným pragmatismem jednotlivých států.

Babiš mezi Washingtonem, Bruselem a Prahou

Přesto nelze přehlédnout, že Babiš je produktem právě toho systému, proti němuž se nyní snaží vymezovat – systému, z jehož struktur žije a který mu umožnil moc, již dnes kritizuje. Jeho byznysová závislost na dotacích EU, vyšetřování OLAFu a následné zastavení řízení po přijetí zelené agendy ukazují, jak úzce je spjat s bruselskou strukturou. V geopolitickém smyslu představuje typický profil středoevropského oportunisty – člověka, který se adaptuje podle momentálního tlaku velmocí.

Tímto způsobem se česká politika stává prostorem, kde se střetávají vnější vlivy více než domácí vize. Český volič, unavený ideologickými dogmaty, hlasoval pro změnu – ale získal spíše proměnlivou masku starého systému než skutečný obrat.

Závěr: Mezi realpolitikou a rezignací

České volby 2025 lze číst jako manifest unaveného kontinentu. Evropané už nechtějí poslouchat prohlášení o „boji za svobodu Ukrajiny“ ani prázdné a nepravdivé mantry o tom, že „Ukrajina bojuje za nás“ či že „pokud padne Ukrajina, ruské tanky dorazí do Evropy“ - když vidí vlastní chudobu, rostoucí ceny a klesající bezpečnost. V tomto smyslu se český výsledek stává symbolem: politik, který kdysi spustil protiruskou kampaň, se dnes stává její obětí – a zároveň jejím pokračovatelem v mírnější formě.

Z Moskvy viděno, tato proměna potvrzuje, že západní hegemonní projekt se vyčerpává sám. Z Prahy to však vypadá jinak: jako snaha o zachování tváře v době, kdy se systém hroutí pod vlastními protiklady. Češi si zvolili klid místo konfliktu, ale tento klid je zatím jen iluzí – odkladem rozhodnutí, zda chtějí být skutečně suverénním národem, nebo jen periferií cizích strategií.